Běsnění lůzy ve Zlíně.

Po květnu 1945 začalo ve Zlíně bezuzdné běsnění místní lůzy. Kdejaký zloděj a lajdák, propuštěný Tomášem Bat’ou, uplatňoval odvetu za "křivdu" na něm spáchanou - za propuštění z "práce". Pan šéf totiž zásadně neživil lenochy a pobudy. To byl ten hlavní "hřích" Tomáše Bati, za který si jeho ředitelé a úředníci potom v revoluci prožívali martyrium.

Vyprávěl nám o tom v roce 1946 do Kartouz dovezený bezpečnostní ředitel Bat’ových závodů Ruda Šenkyřík. Modrooký, sympatický Moravan, který po jakémsi dřívějším zranění musel chodit o holi. Proto mu nebylo možné pracovat vstoje. Tomáš Bat’a ho znal už od dřívějška jako poctivce. Jmenoval ho bezpečnostním ředitelem závodu a dal mu za úkol pozorovat také zaměstnance. Hlavně ty nově přijaté, zda jsou přínosem nebo brzdou Bat’ova snažení. Všude se muselo šetřit, aby byly peníze na zvelebení a rozšiřování podniku. V práci poctiví  lidé se pak stali v květnu 1945 terčem lůzy. Vláčeli je po ulicích, házeli po nich kamením, vodili po závodě, kde je mlácením nutili vypíjet plivátka. I to si vychutnal náš Ruda Šenkyřík, invalida, za to že byl poctivým úředníkem závodu. Nachytal-li někde zalezlého a spícího zaměstnance, většinou podnapilého, a hlásil to panu šéfovi - a když tento nebo jiný při dopadení byl ještě drzý nebo se ho pokusil napadnout - byl na hodinu propuštěn. Ženy propuštěných si pak Tomáš Bat’a pozval na pohovor, aby jim sdělil důvod. V některých případech se nešt’astné ženy daly s ožralou rozvést. Pak šéf nabídl takové ženě přiměřené zaměstnání nebo zaškolení na práci, kterou mohla zastávat - protože bral ohled na děti. Bat’a byl takový. Mnohé ženy se dávaly do pláče a pokoušely se Tomášovi líbat ruce. Bat’a nežvanil jako většina politiků, jednal.

Ruda za svoji poctivost v závodě vyfásl jako "asociál" 16 let vězení. K tíži mu bylo dáváno, že byl Gajdovcem a příznivcem pořádku v tehdejší Itálii bez starců žebráků, žebrajících dětí a komunistů. Jako pan šéf.

Po mém propuštění jsme zajeli se v roce 1970  podívat do Gottwaldova (Zlín). Usedli jsme u sochy "Jircháře" před hotelem na lavičku, kde už odpočívala nějaká starší paní. Bývalá mistrová od Bati. Inteligentní žena a upřímná, jedna z těch, co  se dala rozvést s ochlastou. Bat’a jí dal odborné školení, měla dvě děti, které pak snadno vyživila. Všechno se shodovalo s tím, co nám Ruda v Kartouzích vyprávěl. Ptal jsem se jí, zda ho znala. "Ano, moc dobře, byl to spravedlivý bezpečák. Jen  dík  jemu jsem  se  zbavila ožraly,  který mne v opici mlátil a děti také. Už jsem se nevdala. Mám hodné děti a na tuto lavičku chodím vzpomínat na zlaté časy u Bati. Šenkyřík si zažil své, za poctivost a dobrotu na žebrotu. Propuštěn byl až za  Zápotockého s podrytým zdravím. Ach to byly osudy, na které se vzpomíná jen s hrůzou a pocitem tehdy napáchaného bezpráví."


K obsahu.