Až k nám příjdou hoši z Jůesej !

Tam v tom koncentračním táboře Barbora v Horním Slavkově na uranových dolech mne napadl na pana Zápotockého verš: "Povídal nám Tonda z ÚRA, kapitál je těžká fůra, s námi žít je slast. Dáš i kozu do kolchozu, sám se půjdeš pást". Moje velké štěstí bylo, že jsem to nikam nezaznamenal, že jsem to stále nosil jen v hlavě. To tam byl jiný, stejně mladý jako tehdy já, který na anglickou melodii "Singing já, já, jupy, jupy, jej" složil celý nový refrén,  začínající  radostným konstatováním  "Až k nám přijdou hoši z Jůesej, rudým bude horko a nám zase hej" a tak dále. Všechny sloky si zapsal ... . Jednou, uprostřed spánku, nás probudili estébáci. Všude se jich jen hemžilo. Do každé světnice, kde bylo ubytováno vždy asi tak 40 vězňů, jich vtrhlo nejméně deset. Tábor měl v té době asi 1.200 vězňů. Hledali, hledali, vše převraceli ... .

Samozřejmě při tak důkladné prohlídce tábora našli i tu skladbu napsanou na papíře - a odvedli ho. Ráno ho přinesli ze strážnice zpět na nosítkách. Do krvava zmláceného a s přeraženýma oběma rukama a nohama. Vyklopili ho prostě uprostřed tábora na apelplatzu na zem. Musel tam ležet pro výstrahu ostatním bez vody v červnovém prudkém slunci až někdy do dvou hodin. Krátce před tím, než se naše ranní směna vrátila ze šichty, naložili ho zase na nosítka a někam odnesli. To se prý už ani nehýbal.


K obsahu.